Má záležitost dvojí kvality potravin něco společného s „kauzami“ tuzemáku a pomazánkového másla? Zamýšlel se Telička během olomoucké debaty

Má Evropská unie sjednotit kvalitu potravin napříč všemi členskými státy? A je na toto opatření Česká republika vůbec připravena? Na to odpovídal během veřejné debaty v Olomouci i místopředseda Evropského parlamentu Pavel Telička.

Problematika dvojí kvality potravin se stala v uplynulých měsících skutečně velkým tématem. Spotřebitelé nejsou spokojeni s tím, že v kvalitě výrobků panují mezi jednotlivými členskými zeměmi mnohdy podstatné rozdíly. A to i přesto, že mají výrobky totožnou značku i stejný obal. Výrobci se naopak brání tím, že je rozdílné složení výsledkem dostupnosti přísad či odlišnými chuťovými preferencemi. Jak by se měla tato situace řešit? Na to se zaměřila debata, která se uskutečnila ve čtvrtek 10. května v olomoucké kavárně Café 87.

Diskuze se zúčastnili místopředseda Evropského parlamentu Pavel Telička, ředitel inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce v Olomouci Jindřich Smička i Vratislav Janda, ředitel pro korporátní záležitosti a člen představenstva Nestlé Česko. „Otázka dvojí kvality potravin je jedna z absolutního minima dalších, ke kterým se Česká republika na unijní půdě zapsala. Téměř každého nyní napadne, že bylo Česko v tomto ohledu jednou z hybných sil. To je pro mě prvním velkým pozitivem, a to bez ohledu na to, v co to vyústí,“ řekl v úvodu Telička, „popírá to takové to ´maločecháčkovství´, kdy neustále říkáme, že jsme pro EU příliš malí, abychom v ní dokázali něco prosadit.“

Jako další pozitivum pak vidí Telička fakt, že tato záležitost vyvolala diskuzi. “ V České republice se o tomto tématu ví, vznikají nejrůznější studie, reflexe. To vše napomáhá zároveň i k lepšímu povědomí spotřebitele,“ vysvětlil přítomným. Tato problematika je podle něho i dalších dvou účastníků však skutečně složitá a otázkou zůstává, jak k tomu přistoupit. „Jsme opravdu připravení na to, že by tady mohla vzniknout jednotná legislativa, která by všechny výrobky případně sjednotila? My jako národ, který žil až donedávna tuzemským rumem a pomazánkovým máslem? Nebude to zase diktát z Bruselu?“ připomněl to, jak negativní reakce vyvolala v Česku nutnost přejmenovat Tuzemský rum, neboť receptura jeho výroby neodpovídá výrobě rumu.

V průběhu debaty se účastníci bavili také o tom, jak rozlišit, kdy jsou rozdíly mezi jednotlivými výrobky odůvodněné a kdy už nikoliv. Někdy je mohou způsobovat odlišné legislativy jednotlivých členských států, jindy chuťové preference zákazníků. Janda uvedl jako příklad rozpustnou kávu, kde se přizpůsobují poměry mezi Robustou a kyselejší Arabicou s ohledem na jednotlivé spotřebitele. Odlišné nutriční hodnoty pak mohou způsobovat odlišná místa pěstování plodin či chovu dobytka. Trojice účastníků se shodla, že bude nutné vytvořit skutečně vhodnou metodiku, která by vzala tyto faktory v úvahu, přičemž nejen na tom se již v EU pracuje.

Dalším tématem bylo chování spotřebitelů a jejich zájem o složení potravin. „Český spotřebitel toleruje něco, co by možná ten v jiných zemích netoleroval. Jedná se tedy i o otázku toho, co si necháme líbit, jak bychom se měli chovat a co bychom měli říci, když jsme s něčím nespokojení,“ sdělil Telička. Nejde nutně o dvojí kvalitu potravin, ale v obecnější rovině o dvojí standard. Podle Smičky se však zájem zákazníků o složení potravin zvětšuje a daleko více se starají o to, co kupují.

Došlo také na otázku poměru mezi cenou a kvalitou. Janda upozornil na to, že pro české zákazníky hrají důležitou roli slevy. „Padesát procent potravin se u nás prodá ve slevách. U kávy se jedná až o sedmdesát procent,“ dodal. Telička pak odmítl, že by za vyšší cenou stál vždy kvalitnější výrobek. „Cenu ovlivňuje mnoho faktorů, na které my jako spotřebitelé už často nedohlédneme. Jednat se může o rovinu daňovou, dopravní a o další náklady,“ vysvětlil, „nemyslím si, že platí to, že čím kvalitnější výrobek, tím je dražší. Existují totiž ještě další aspekty.“

V závěru se stočila debata kolem záležitosti odlišných kultur výroby i kultury prodeje jako takového. V České republice jsou totiž stále podstatné rezervy v chování personálu k zákazníkovi. Není výjimečné narazit v českých obchodech na obsluhu, která se tváří, jakože ji obtěžuje přítomnost zákazníků. I to je však záležitost, kterou mohou změnit samotní spotřebitelé výběrem jiného podniku.

Sdílet